Zajatecké tábory, ruská ležení a ústupovky na Jindřichohradecku I.

Zajatecké tábory, ruská ležení a ústupovky na Jindřichohradecku I.

Chtěl jsem toto moje vyprávění pojmout jako seriál, a proto bych rád každý týden něco nového přidal, nebo alespoň předcházející díl rozšířil. Vše záleží na volném čase. Teď už vám přeji příjemné čtení.

Zajatecký tábor u Českého Rudolce

V květnu 1945 vznikl Sovětům problém, co se ...

Zajatecké tábory, ruská ležení a ústupovky na Jindřichohradecku I.

Chtěl jsem toto moje vyprávění pojmout jako seriál, a proto bych rád každý týden něco nového přidal, nebo alespoň předcházející díl rozšířil. Vše záleží na volném čase. Teď už vám přeji příjemné čtení.

Zajatecký tábor u Českého Rudolce

V květnu 1945 vznikl Sovětům problém, co se zajatci před odsunem do svojí vlasti, aby si s jejich pomocí to, co zničili, zase obnovili. V Českém Rudolci už zajatecký tábor byl a Němci zde zadržovali zajaté Francouze. V místní dominantě obce, jímž je dodnes zámek, měli Němci štáb, a tak vlastně vše bylo připraveno na přísun nových zajatců, tentokrát složený – z Němců a Maďarů, a samotný zámek byl připraven na nové osazenstvo, paradoxně složené ze sovětských vojáků. Od pamětníků vím, že zástupy zajatých vojáků byly nekonečné, a že a v největším obsazení zde bylo až 80 000 zajatců, kteří byli nahnáni do vagónů v Dačicích a ve Slavonicích. Dnes už nikdo neví přesné počty, ale odhad je, že tímto táborem prošlo až 250 000 zajatců.

Rozlohou 150 ha se tento tábor zařadil mezi největší v České republice. Jedním z velkých problémů tohoto tábora byl hlad, a hned po něm nemoci jako tyfus, cholera a všudypřítomná úplavice. Toto vše si vyžádalo nekonečné, a nikdy nikým nespočítané oběti vojáků, kteří byli pohřbíváni na poli naproti fotbalovému hřišti. Toto pohřebiště bylo po válce exhumováno a nebožtíci byli odvezeni. Bohužel však nevím a nikdy jsem nezjistil, kam. I když měli Němci vlastní hřbitov, přesto stále leží zakopáno více než dost vojáků v prostoru tábora, neboť hodně z nich nechtělo své kamarády, byť nebožtíky, svěřit do rukou ruských vojáků. A protože lopaty a krumpáče jim zůstaly, vykopali jim hroby sami. Od jednoho pamětníka jsem se dozvěděl, že v 50. letech se po větším dešti v lágru utrhl svah a z hlíny lezly části lidských těl. Pro zajímavost – tento člověk mi řekl, že by po tomto otřesném zážitku nikdy nešel do prostoru bývalého lágru sbírat houby. O jednom vykopaném vím, a tím se mi také potvrdilo, že v hloubce hrobu opravdu zakopáni byli. Kvůli nemocem se z Českého Rudolce stala uzavřená obec a nikdo nesměl tam ani ven. I když kousek za rybníkem na louce bylo stádo dobytka – prý pro německé vojáky, výpověď jednoho z vojáků, který prošel Českým Rudolcem a s kterým jsem osobně hovořil, vypovídá nejen o hladu, ale o všem, co se zde dělo. Tento pán mi říkal, že po se válce mezi těmi, co vše přežili, říkalo jediné: „Kdo jednou zažil Rudolec, tomu všude dobře.“ Vyprávěl, jak jedli kůru ze stromů a jehličí, aby zahnali mučivý hlad. Hodně Němců s lidmi z Českého Rudolce tehdy kšeftovalo, a prý cena za krajíc chleba byl zlatý prsten.

Teď se tedy dostáváme k tomu, zda vůbec těmto vyhladovělým, nemocemi prolezlým vojákům zůstalo něco, co by vůbec nějakou cenu mělo. Ano, zůstalo. A zůstalo jim toho víc, než si myslíme. Hodně vojáků už totiž dávno vědělo, že válka už brzy skončí a nikomu z nich se nechtělo přijít domů s „holou zadnicí“ a snažili se aspoň něco získat na přilepšenou pro začátek po válce. Bohužel si všichni mysleli, kromě příslušníků SS, že jakmile bude po válce, tak se coby váleční zajatci vrátí domů. Sověti však byli jiného názoru, což se tito němečtí vojáci dozvěděli až v zajateckém táboře. Že nebude žádné „domů“, ale Sovětský svaz – gulag. Hodně německých vojáků stačili Sověti prošacovat a vzít si cennosti, které je zajímaly, ale v tom ohromném množství lidí, co denně přicházelo, to prostě nestačili, a hodně věcí s se vojáky dostalo až do zajateckého tábora, kde se teprve dozvěděli, co s nimi bude. V této panice, jak praví logika věci, vše co šlo, zakopali, a hodně z toho tam leží dodnes. Toto potvrzují dvě příhody.

V roce 1979 přijeli Němci a hajný, který už bohužel není mezi námi, je viděl hledat s detektorem. Šel za nimi a oni mu řekli, že hledají pouzdro od plynové masky plné stříbrných příborů a jiných věcí. Tip prý dostali od otce jednoho z nich, který zde byl v lágru odsunutý. Pro zvědavce, zda snad něco našli – nenašli nic. Mělo to být asi metr hluboko, ale kdoví. Detektor mu tam pak nechali, a tento hajný pak chodil jako jeden z těch prvních po zajateckém táboře v Českém Rudolci hledat. Jednou za měsíc Němci přijeli, a co se jim líbilo, to od něj odkoupili. Druhého hledání pokladu jsem se osobně zúčastnil. Bylo to s Němcem, který zde také byl v lágru odsunutý jako 17letý. Rodina ze Stálkova si ho vzala na práci, a proto nešel do Ruska, ale když vše vychladlo a Rusové odešli, tak se vrátil domů. S rodinou ze Stálkova udržoval kontakt, protože se k němu chovali slušně a svým způsobem jim vděčil za to, že vše vůbec přežil. Tento pán přijel nějaký čas po revoluci a tuto rodinu navštívil. Bohužel, čas nezastavíš, takže z rodiny žil pouze jejich syn. S ním mě navštívil a jeho slova lámanou češtinou zněla, že – „budeme bohatý“. Pak mi vyprávěl o tom, jak on a jeho čtyři „kamaráden“ dali vše, co měli cenného dohromady, zabalili do hadru a zakopali, a nakonec s tím, že kdo přežije, ten to vykope. A že když jich snad přežije víc, tak se sejdou a rozdělí si to. Přežil však jenom on. Ostatní se z Ruska nikdy nevrátili. Okolnosti mu navíc nedovolily přijít si vykopat svůj poklad dřív, než po pádu komunismu. Teď tu stál, pevně přesvědčený, že jej najde. Kdo si myslí, že jsme snad něco našli, ten se hodně plete. Vůbec totiž nepoznal v terénu ani to místo, zkoušeli jsme jich samozřejmě víc. Stále jen povídal: “To není ono, to není ono.“ Nakonec jsme se shodli na tom, že z místa, kde svůj poklad zakopávali, bylo vidět na zámek, ale ten je vidět pomalu z poloviny lágru, tj. 75 hektarů. Podle něj leží určitě aspoň metr hluboko, což je pro detektor dost. Já si dokonce myslím, že tam leží dodnes. Tohle přitom bylo jen pár vojáků, a teď si představte, že jich tu prošlo 250 000!!!

Jeden můj přítel, mimochodem nestor českých hledačů Honza Šnelzr razí heslo: „Kdybych ti všechno zlato, které leží v rudoleckém lágru naložil na kolečko, tak mi věř, že ho neuvezeš.“
Pro tentokrát už budu končit. Pokud budete mít nějaké připomínky nebo dotazy, rád vám je zodpovím, pokud na ně budu znát odpověď. V příštím díle, který se ještě bude zabývat Českým Rudolcem, se zmíním o zdejších nálezech a vyprávění pamětníků.

1

2

Zobrazit

Zajatecké tábory, ruská ležení a ústupovky na Jindřichohradecku I. V této kategorii není žádné zboží.