Tento příběh není fiktivní, podobnost osob není čistě náhodná.

 

1.DEN

 

Vstávám v 6 ráno.

Zametu, vysaju, utřu prach, všechno porovnám a vytírám. ZBYTEČNĚ!

Peču, vařím, smažím, aranžuji chlebíčky.

Zvířecí členové se dožadují pozornosti. NEMÁM ČAS.

Už jsou tady. Srdečné pozdravy, pozornosti a přání k Novému roku.

Uvařím kávu čaj, přinesu své výtvory z kuchyně na stůl a posadím se k nim.

 

Povídají si pořád o tom samém. O všemožných výměnách, předražených věcech, o válce a politice, o prezidentovi, o věcech co vyhrabali a nevyhrabali, a které by chtěli vyhrabat, nahoře je dole a já chci hodinky s vodotryskem.  

Pak se zvednou a jdou si sednout na dvě pivka. PRVNÍ A POSLEDNÍ.

Zamávají a jsou pryč.

Já se zvednu a uklidím po té bouři, co se tu prohnala.

Je ticho.

Dám si vanu, počtu si v knížce a jdu spát.

 

2.DEN

 

Vstávám zase brzy.

Něco k zakousnutí vymyslím. Fajn, je to na stole.

Po příchodu řeší téměř to samé co včera. Znenadání jeden z nich navrhl něco o něčem. Ostatní se toho chytli a řekli: „V kolik?“ A on odpověděl: „Hodin.“ (jsou jedno velké tajemství)

Vstali, vzali na ramena svoje DETÍKY, jak těm klackům s oblibou říkají a na celý den zmizeli kamsi do divočiny.

Já zase vařím, peču, smažím a uklízím.

Nějak se mi zdá, že se večer vrátili v hojnějším počtu než když odjížděli. Aut je tu jak před Kauflandem v akční den.

Přivezli s sebou rýmu, potvory co pijí krev a věci od hlíny, které mi tu dělají nepořádek. Pak si o tom povídají hodiny a hodiny.

Jeden z nich se náhle zarazí a upozorní na nový druh bílé kočky s křídly a zobákem.

Opět mají chuť na pivo a s pozdravem mizí.

Pouštím se do nekonečného úklidu a jdu spát.

 

3.DEN

 

Ráno vstanu a oni už jsou tu.

Probírají TY VĚCI, plánují, navrhují, argumentují, polemizují. Jeden z nich mě naučil přidávat různé příspěvky na internet. Není to nic těžkého. Asi něco napíšu.

Dali si oběd a poté jsme hráli karty, což skončilo jedním zklamaným hledačem, jenž neumí prohrávat.

Polovina už odjela domů. Druhé polovině to trvá o trochu déle. Jeli se totiž nadýchat čerstvého vzduchu na pole. Vrátili se s hrstí kamínků. Nejspíš pro rybičky do akvária.

Když se rozhodnou, že je čas odjet auto protestuje. Je nové. NO NEVÍM. Nejspíš je to ten druh korejce problémového, nejde totiž nastartovat.

Po chvilce pokusů o opravu auto opět funguje. Zamávali a odjeli.

Doufám, že dojeli dobře, auto vypadalo pochybně.

Neuklízím, nemá to cenu. Raději se konečně pomazlím se zvířectvem. Těším se na další návštěvu. Požádám je, aby mě vzali na nějakou zajímavou výpravu, abych o ní mohla také něco napsat.

Hledání zdar!